Právě je pon 28. zář 2020 9:15:21

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 
Autor Zpráva
 Předmět příspěvku: Dějiny církve
PříspěvekNapsal: čtv 10. říj 2013 15:30:20 
Offline
Ovce
Ovce
Uživatelský avatar

Registrován: ned 06. říj 2013 22:35:46
Příspěvky: 333
Dějiny církve lze chápat v zásadě dvěma způsoby: jednak jako odvětví historiografie, které se věnuje dějinám křesťanských církví; někteří teologové však chápou tzv. církevní dějiny jako samostatnou disciplínu teologickou. Rozdíl mezi oběma pojetími spočívá v tom, že zatímco historik pojímá dějiny v rámci metodologie jeho oboru vlastní, teolog používá metodiku vlastní teologii – a v tomto případě bude chápat církevní dějiny jako součást tzv. dějin spásy.

Obrázek

Vzhledem k mnoha historickým okolnostem, které jsou součástí samotných dějin církve, je téma církevních dějin velmi ožehavé a je proto velmi nesnadné zachovat vyváženost při výkladu tématu a mít při tom ohled na čtenáře, který bude mít na dějinnou otázku opačný názor. Nesporným paradoxem křesťanství je skutečnost, že jeho dokonalým vzorem je jednota a společenství ve víře, avšak jeho dějiny tvoří z velké části sled dělení a rozporů, schizmat, vydělování se ze společenství církve a nauk, které velká část církve nepřijala (hereze). Přestože velmi vlivným trendem současného křesťanství je snaha o jednotu (ekumenismus), souhrnné dějiny církve zde nemohou pokrýt veškerá církevně-historická témata s veškerými jejich specifiky a v celé jejich šíři.


Prvotní církev

Historických pramenů k dějinám prvotní církve je poskrovnu. Nejstaršími křesťanskými prameny jsou Skutky apoštolů, datované mezi roky 80 a 90 (podle jiných badatelů před rok 65), které se věnují prvním letům po Ježíšově smrti a vzkříšení, listy apoštola Pavla, datované do 50. a 60. let 1. století. Pro dějiny církve mají význam i čtyři kanonická evangelia, sepsaná mezi roky 40 a 90, v nichž lze nalézt reakce na tendence, které objevují v církvi v průběhu 1. století.

Skutky apoštolů a Pavlovy listy svědčí o množství určitých tenzí či konfliktů, které se objevovaly v první jeruzalémské komunitě křesťanů, avšak které netrvaly dlouho a obvykle reagovaly na praktické problémy, kterým prvotní církev čelila. Skutky zde uvádějí spor mezi „Řeky“ (tedy pohanokřesťany, nežidy) a „židy“ (křesťany ze židovství, židokřesťany) ohledně spravedlivého rozdělování podpory vdov, který je však vyřešen volbou sedmi mužů, kteří se měli problému věnovat a které církev dnes považuje za první jáhny.

Od počátku se křesťanská církev vnímala jako katolická (všeobecná), tj. nejen pro Židy, ale pro všechny národy. Pavel vyučoval, že víra v Ježíše Krista ospravedlňuje a má tak přednost před mojžíšským Zákonem. Ti, kteří patřili k janovským komunitám se též vyhraňovali proti židovským komunitám, zvláště po pádu Jeruzaléma roku 70. Existuje zde tedy zřetelné napětí mezi pohanokřesťany a židokřesťany, které nakonec povede k rozchodu křesťanství se židovstvím.


Církev do roku 311

Přelom 1. a 2. století

Křesťanské obce, nazývané „církve“ (ekklésiai) v této době vede biskup (episkopos) nebo sbor starších (presbyteroi, kněží). Této skupině ve vykonávání jejich služby pomáhají jáhnové. Věřící se scházejí po domech, dosud tato obydlí nejsou nijak rozlišeny; nejstarší doklad domu pro bohoslužbu nacházíme až ve 3. století (Dura Európos).


Zápas s prvními herezemi

Křesťanství, jehož vyznání bylo zpočátku ustáleno pouze u nejdůležitějších bodů, musí v průběhu 2. století řešit problém, který vyvolává množství gnostických sekt. Gnosticismus je pojem, který zahrnuje velké množství rozličných směrů, a to nejen křesťanských. Spojuje jej přesvědčení, že existuje poznání ohledně zla a prostředků spásy, které zůstalo vyhrazeno pouze některým.


Náboženská politika římských císařů

Až do začátku 4. století se střídala období relativního pokoje pro křesťany a období pronásledování. Největší pronásledování pak spadají do období vlády Deciovy, Valerianovy a Diocletianovy. Církev v průběhu tohoto období rostla i přes ztrátu významných osobností, které církev uctívala jako mučedníky. Tertullianus ve svém Apologetiku trefně situaci církve vystihuje bonmotem: „Sanguis martyrum semen christianorum est.“ – „Krev mučedníků je semenem křesťanů.“


Církev od roku 312 do roku 604

Poté, co roku 312 přichází k moci Constantinus I. (Konstantin I. Veliký), začíná se na rozdíl od svého spoluvladaře Licinia vůči křesťanství stavět tolerantně.

Roku 320 církev jako organizace získává právní subjektivitu, stává se tedy právnickou osobou. To je významné zejména s ohledem na církevní majetek.

Protože Constantinovi leží na srdci jednota církve, zasahuje i do doktrinálních otázek a roku 325 svolává do Nikaie první ekumenický koncil (tzv. První nikajský koncil). Constantinus zakládá také nové hlavní město říše, Konstantinopol, křesťanské město, které má nahradit Řím, město v této době převážně pohanské.


Církev a instituce

Ačkoli biskupové vytvářejí v této době sbor biskupů, v rámci něhož si byli postaveni naroveň. Postupně však některá biskupství získávají větší prestiž a možnost ovlivňování obecných záležitostí.V nejstarších dobách byla nejvíce uznávána sídla tří biskupů – Řím, Antiochie a Alexandrie, v průběhu 4. století tento statut patriarchátu získala též Konstantinopol a Jeruzalém.

Všichni biskupové jsou součástí církve, která se již od 2. století sama označuje jako katolická, tj. všeobecná, vyznávající tutéž víru.
Všeobecné, ekumenické koncily, svolával ve starověku císař, od středověku je potom svolával obvykle římský biskup, papež.


Křesťanství mimo kulturní okruh římské říše

Křesťanství se neomezovalo na oblast Středozemního moře, jeho stopy lze nalézt zvláště v oblastech židovské diaspory, tj. v Mezopotámii.
Do Persie se křesťanství dostalo již ve 2. století, kde však narazilo na tamní národní náboženství, zoroastrismus. Synoda perské církve posléze roku 424 vyhlásila nezávislost církve v Persii na „velké církvi“ na území římské říše. Na konci 5. století přešla církev v Persii k nestoriánství.
Nestoriánství se dále šířilo po hedvábné stezce až do Číny, kam dospělo kolem roku 635 za vlády císaře Tchan-cunga, jak popisuje jedna stéla vztyčená roku 731.


Raný středověk

Zatímco historický vývoj nebyl na Východě nijak zásadně přerušen – nejvýznamnější události zde představují války Byzance s Peršany a v 1. polovině 7. století zdánlivě nezadržitelná expanze islámu, na Západě vypadala situace mnohem dramatičtěji. Vpád barbarů, úpadek a zánik západořímské říše a vzestup barbarských království přinesl zásadní proměnu kulturního klimatu.
Papež se stává zde autoritou, která přesahuje v době zmatků pouze církevní rámec, ale obyvatelstvo se k němu obrací v době válečných zmatků (jako již v případě Attilova tažení na Řím v roce 452, které zastavilo vyjednávání Lva I.).


Křesťanství, Frankové a Germáni

Klíčovou postavou období je Karel Veliký (768–814), který se považoval za Bohem vedeného správce křesťanstva a z událostí překvapivá korunovace Karla císařem, kterou nebyl kvůli svým jednáním s Byzancí nikterak nadšen. Idea karlovské říše však zůstala inspirativní pro křesťanskou kulturu celého evropského středověku.


Počátky křesťanství u Slovanů

V 6. století pronikají na Balkán slovanské kmeny, na což reaguje církev postupnou snahou rechristianizovat toto území a rozvinout misii k dalším národům. Roku 862 žádá velkomoravský kníže Rostislav byzantského císaře, aby vyslal do jeho říše kněze. Patriarcha Fotios na Velkou Moravu posílá bratry ze Soluně, Konstantina, který později přijímá jméno Cyril, a Metoděje. Konstantin se svým lingvistickým nadáním vytváří originální slovanskou abecedu, hlaholici, a překládá do slovanského jazyka nejdůležitější části Písma a texty liturgie, kterou oběma bratřím schvaluje i papež. Po smrti Metodějově (885) však jsou jejich žáci kvůli sporům s franskými kněžími z Velké Moravy vyhnáni. Toto rozptýlení však vytváří možnost misie u dalších slovanských národů. Kromě šíření křesťanství, cyrilometodějská mise položila základy kultury a vzdělanosti na českém území.

V průběhu 10. století přijímají křesťanství západní Slované, kteří však budou spojeni se západní církví a budou podřízeni Římu: význačnými osobnostmi této doby jsou svatý Václav a svatý Vojtěch v Čechách, Měšek I. v Polsku a Štěpán I. v Uhrách.

Obrázek

Vrcholný středověk

Další nadějné období přichází s vládou Oty I. (936–973), který vtiskl západnímu císařství novou podobu, když podle jeho koncepce byly křesťanský stát a církev totožnými. Církev v prostředí otonské říše nabyla znovu volnosti, 10. století se stává obdobím velké reformy a vzmachu církve, který bude pokračovat i v dalším období.


Řehoř VII., boj o investituru a reformní hnutí

Cílem reformy papeže Řehoře VII. bylo osvobodit církev od zásahů světské moci, zaručit ji libertas ecclesiae, církevní svobodu. Řehoř VII. bojoval proti způsobu, jakým světští panovníci zakládali biskupství a opatství a jak je vykořisťovali – to bylo považováno za simonii. Hnutí Řehoře VII. požadovalo svobodu volby biskupů a opatů. Ekleziologické teorie celé reformy vedly k názoru, že stejně jako duše stojí nad tělem, stojí církev nad státem.


Křížové výpravy

Postupný úpadek moci Byzance způsobil, že vlastní místa zrodu křesťanství byla dobyta po bitvě u Mantzikertu roku 1071 seldžuckými Turky. Samotné dobytí Jeruzaléma roku 1078 a faktické znemožnění průchodu křesťanských poutníků na svatá místa spolu s prosbou byzantského císaře Alexia I. dalo bezprostřední popud k tomu, aby papež Urban II. vyzval roku 1095 křesťany k úsilí o znovuzískání Svaté země. První křížové výpravě se povedlo dobýt Jeruzaléma (1099) a založit na dobytých územích křižácké státy v čele s jeruzalémským královstvím.
Křižácké hnutí vedlo také ke vzniku rytířských řádů – johanitů, templářů a německých rytířů –, které měly za úkol kromě plnění obvyklých řeholních slibů sloužit vyčerpaným a nemocným poutníkům ve Svaté zemi.

Obrázek

Další výpravy se setkávaly se střídavým úspěchem či spíše neúspěchem. Čtvrtá křížová výprava (1202–1204, závažně pošramotila vztahy mezi východními a západními křesťany), neboť Benátčanům se povedlo křižáky využít k vlastním cílům a tito roku 1204 vyplenili Konstantinopol. Další výpravy taktéž ztroskotaly, křižáci ztrácejí roku 1291 poslední pevnost Akkon a křižácké státy zanikají.
Význam křížových výprav zůstává sporný. K pozitivům jistě patří navázaná kulturní výměna mezi Východem a Západem, která umožnila také rozvoj univerzit a scholastické filozofie a teologie, avšak výpravy velmi narušily vztahy mezi východní a západní církví a výpravy doprovázely politické a vojenská skandály, stejně tak jako nesmyslné násilí při dobytí Jeruzaléma a Konstantinopole.


Hnutí chudoby, hereze a inkvizice

Již reformy předchozích staletí požadovaly návrat k evangelní chudobě podle vzoru Krista a jeho apoštolů; tento zápal vedl k obnovenému zájmu o četbu Písma a poznání Ježíšova života a učení. Z tohoto hnutí chudoby vzniká také hnutí valdenských, které však postupně radikalizovalo svou nauku a stávalo se nepřátelským církvi. V Holandsku se objevují bekyně, zbožné ženy věnující se modlitbě a četbě Písma a starosti o nemocné a chudé.

Obrázek

Vedle křesťanského základu se objevují i mimokřesťanské prvky v synkretickém hnutí katarů, které bylo dualisticko-manicheistické a které se stavělo ostře proti církevní i světské moci. Napětí ve vztahu k francouzskému království vedlo katary z okolí města Albi (odtud albigenští) ke krvavé albigenské válce (1209–1229), jejíž ráz byl náboženský i politický. Protože zvláště kataři podrývali základy feudální společnosti, vystupovali proti nim společně stát i církev. Poté, co albigenští zavraždili roku 1208 papežského legáta, jehož úkolem bylo s nimi vyjednávat, vyzval Inocenc III. ke křížové výpravě proti albigenským. Konflikt byl velmi krvavý a jediný prospěch z konfliktu vytěžila Francie. Na základě těchto zkušeností se mění inkviziční řízení na církevní procesní právo a začíná aktivní vyhledávání provinilcům. Roku 1253 Inocenc IV. umožňuje v rámci tohoto procesního práva za přísných pravidel použití tortury. Tak začíná velmi temná kapitola církevních dějin, protože v rámci inkvizice došlo ke krutostem, které jsou pro nás zcela nepochopitelné.

Dokonalým následováním Krista v chudobě se však inspirují i svatí František z Assisi (1181/1182–1226) a Dominik Guzmán (asi 1170–1221), kteří na začátku 13. století zakládají první žebravé řády, františkánský a dominikánský řád. Oba řády se nevídaně rychle rozšířily po celé Evropě a ovlivnily výrazně celou atmosféru středověku. Ideál bezpodmínečné chudoby přijaly i další řády, augustiniáni eremité a karmelitáni. Z těchto žebravých řádů pocházeli nejvýznamnější teologové vrcholného středověku a jejich misionáři byli velmi oblíbení.


Pozdní středověk

Avignonské zajetí a velké západní schizma

Pod tlakem francouzských králů je do kardinálského kolegia jmenováno více Francouzů, proto jsou následující papežové také Francouzové.

Papež Klement V. přesunul své sídlo z Říma do Avignonu a tam zůstali i jeho nástupci; Avignon (papeži později odkoupen) byl ovšem obklopen francouzským územím a tím uzavřen ostatnímu světu. Papežové se tím dobrovolně vydali do rukou francouzských králů a stali se v podstatě jejich nástroji. Přestali tím být chápáni jako představitelé nadnárodní církevní univerzality a zahodili tak to, co pro papežství vybojoval Inocenc III.


Novověk

K dalšímu schizmatu na Západě došlo v průběhu 16. století, kdy se etablovaly protestantské církve působením reformátorů Martina Luthera, Ulricha Zwingliho, Jeana Calvina a dalších. Dialog zvláště s luteránskými církvemi a anglikánským společenstvím trvá a v nedávné době dospěl k vydání společných stanovisek k některým sporným otázkám.


Církev po Bílé hoře

Tridentský koncil vložil výslovně katolické reformační úsilí do rukou papeže, což papežství jako takové posílilo a nastává epocha větší církevní centralizace. Římská kurie zasahuje více než kdy jindy do fungování jednotlivých diecézí. Na tyto centralizační tendence reagují uvnitř církve různá opoziční hnutí, zvláště ve Francii: galikanismus, který se snažil o větší nezávislost francouzské církve, státní absolutismus, zasahující do církevních záležitostí, jansenismus, který jednostranně vyhrocoval augustinovskou nauku o dědičném hříchu a milosti, a febronianismus, hájící práva biskupů a pokoušející se omezit zasahování Říma do vlastních záležitostí.
Státní svrchovanosti nad církví nachází svůj vrchol v Rakousku, kde Josef II. (1780–1790) prováděl v rámci církve ze státní moci svévolné reformy, které církev v jeho zemích poznamenaly až do současnosti. V rámci josefinismu byly ve velkém rušeny kláštery a církevní instituce a zabavený majetek byl opět vracen církvi, tentokráte diecézím v rámci dobudování farní sítě. Na toto panovníhovo vměšování do záležitostí církevních ovšem intervenoval papež Pavel VI. (1775–1799, který osobně přijel do Vídně; ovšem bezvýsledně.
S příchodem osvícenství konečně přichází na katolických i protestantských územích konec honů na čarodějnice, procesy proti heretikům, diskriminace jinověrců a ze soudního líčení mizí tortura. Někteří francouzští osvícenci vyvinuli ideu přirozeného náboženství – kult Nejvyšší bytosti –, kterou prosazovali proti křesťanství. Katolická církev se snaží reagovat na potřeby a výzvy této doby, avšak snaží se držet svého původního a stálého poslání: totiž předávat Kristovu nauku neporušenou.


Toleranční doba

13. října 1781 vydal císař Josef II. tzv. Toleranční patent, který oficiálně poskytl obyvatelstvu možnost přihlásit se k nekatolickému vyznání. Dosavadní tajní evangelíci se ovšem mohli přihlásit pouze ke dvěma povoleným konfesím – augsburské (luterské) nebo helvetské (reformované). Toleranční patent přinesl členům těchto církví rovněž občanské zrovnoprávnění. Římskokatolická církev měla stále výsadu pořádat veřejné bohoslužby, ostatní povolená vyznání byla pouze trpěná a různými opatřenými byla omezována. Modlitebny nesměly mít věže, zvony ani vchod z ulice, což souviselo s tím, že náboženský život nekatolíků včetně provozování bohoslužeb měl být neveřejný a odsunutý do ústraní.


Moderní doba

Československá církev

Církev československá husitská vznikla pod názvem Církev československá se začala odštěpovat od římskokatolické církve o Vánocích 1919. Její vznik je spojen s politickými změnami po první světové válce, kdy nově vzniklá Československá republika hledala nejen politickou, ale i duchovní a náboženskou identitu. Římskokatolická církev totiž byla od konce 19. století zejména v intelektuálních a politických kruzích chápána jako jeden z nástrojů habsburské protičeské politiky a jako brzda politických ambicí českého národa. To se projevovalo také v části samotné české katolické církve: někteří duchovní usilovali o přizpůsobení stále více se prosazujícímu nacionálnímu vnímání věřících, jehož vnějším projevem bylo užívání češtiny v liturgii a otázka postoje k náboženským problémům českých dějin. Tito tzv. katoličtí modernisté byli organizováni v Jednotě katolického duchovenstva, jež však nedosáhla uznání u vedení církve.
Po vzniku ČSR mezi lidmi šířil odmítavý postoj ke katolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci („pryč od Vídně a od Říma“) a znovu se obnovila snaha o její reformu zevnitř, zejména u modernistických kněží z Jednoty katolického duchovenstva. Vyvrcholením jejich snažení a opozice k církevnímu vedení byly o Vánocích 1919 bohoslužby v češtině, pro něž liturgii velice rychle připravil Karel Farský a zhudebnil Josef Pícha. Na 8. ledna 1920 byl svolán první sněm, na kterém byla oficiálně vyhlášena nová, „národně pojatá“ Církev československá. Vznik církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“, které její ustavující Sněm schválil 10. ledna 1920 a které bylo zveřejněno o den později, 11. ledna 1920. Státem byla Československá církev uznána 15. září téhož roku.

_______________________________________________________________________________

Inkvizice

Středověká inkvizice

Středověká inkvizice byla odpovědí církve na rostoucí vliv heretických hnutí, zvláště katarů (od 40. let 12. století) a valdenských (od 70. let 12. století), ale také některých členů komunit beghardů a bekyní. Církev viděla v těchto hnutích ohrožení křesťanského učení a své autority.

Všechny druhy středověké inkvizice byly decentralizované; jejich spravování příslušelo místním hodnostářům na základě směrnic vydaných papežem, avšak mezi jednotlivými institucemi inkvizice neexistoval vztah nadřízenosti a podřízenosti jako později v novověku. Existovalo vícero druhů inkvizice v závislosti na její působnosti a metodách. Historikové je obvykle dělí na biskupskou a papežskou inkvizici.


Vyšetřování a soud

Jednotlivé druhy inkvizice měly své způsoby vyšetřování, zda je v místě přítomen někdo, kdo podporuje tu kterou herezi. Obviněný mohl mít sice svého advokáta, avšak pokud byl usvědčen, advokátovi bývalo znemožněno nadále vykonávat svou praxi. Hlavním úkolem inkvizitorů bylo přivést obviněného k doznání a k odvolání dané hereze.


Mučení

V roce 1252 zmocnil papež Inocenc IV. bulou Ad extirpanda inkvizitory k užívání útrpného práva v případě, že obžalovaný nechtěl vypovídat nebo byly pochybnosti o pravdivosti jeho výroků (podobně jako u ostatních soudů té doby). Zároveň však zakázal vynášet závažné tresty (tj. konfiskace majetku, doživotní žalář a smrt) proti heretikům bez souhlasu místního biskupa. Postupy mučení však byly ve srovnání se světskými soudy mírné: bylo zakázáno užívat postupů, které vedly k prolití krve, zmrzačení nebo smrti. Jedním z nejznámějších způsobů mučení bylo tzv. strappado, při němž byly vyslýchanému za zády svázány ruce, za něž byl vyslýchaný zavěšen a docházelo tak k vymknutí kloubů, nebo v některých případech natažení svalů i s trvalými následky.

Obrázek

Trest

Po skončení soudu mohlo trvat roky, než byl rozsudek vynesen; během tohoto období zůstával obviněný ve vězení. Inkvizitoři obvykle vyhlašovali rozsudky více případů společně během veřejného shromáždění, nazývaného sermo generalis („obecná promluva“).

Během 16. století bylo v Palermu inkvizicí odsouzeno 660 osob, 22 upáleno. Soudilo se převážně za čarodějnictví, kacířství a bigamii.


Vznik španělské inkvizice

Aragonský král Ferdinand používal náboženství jako prostředek vlády nad svým obyvatelstvem. Snažil se vyhladit na svých územích židovské a muslimské obyvatelstvo – a jako prostředku užil inkvizice. Mnoho historiků se domnívá, že španělská inkvizice vznikla z Ferdinandovy snahy oslabit jeho hlavní politické oponenty. Je také možné, že motivy pro její vznik byly finanční. Židovští bankéři financovali mnoho fondů Jana II., kterých bylo užito pro uzavření spojenectví s Aragonií. Pokud by byl věřitel odsouzen soudem, tyto dluhy by byly odpuštěny.


Vyhnání Židů

Ferdinand a Isabella pověřili roku 1481 vyšetřováním a trestáním tzv. conversos, kteří měli pouze předstírat svou konverzi ke katolictví a přitom setrvat u praxe původního náboženství, Tomáse de Torquemada.
Mezi lety 1480 a 1492 bylo celkem obviněno více než 13 tisíc conversos. Inkviziční úsilí proti konvertitům vyvrcholilo vyhnáním všech Židů ze Španělska roku 1492.

Bezpečné útočiště pro Židy skýtalo muslimské Španělsko, které se rychle stalo místem rozkvětu židovské kultury a intelektuálního života. Avšak již několik měsíců po pádu Granady byl 31. května 1492 vydán dekret obou veličenstev o vyhnání Židů, kteří měli opustit zemi do konce července. Nesměli přitom odnést cokoli cenného, včetně zlata, stříbra a peněz.

Celkem se vyhnání týkalo 200 tisíc Židů, mnoho z nich však konvertovalo. Kolem 100 000 uteklo do Portugalska a 50 000 do dnešního Turecka nebo severní Afriky. Desítky tisíc jich během vyhnání zahynulo. Vyhnání Židů ze Španělska vedlo ke vzniku komunity sefardských Židů. Dekret nařizující vyhnání byl odvolán teprve roku 1858. Španělská inkvizice měla po vyhnání Židů volné ruce. Každý Žid ve španělských královstvích byl buď pokřtěn nebo vyhnán. Pokud nadále praktikovali židovství, byli pronásledováni jako znovuodpadlíci.


Rozsudky smrti

Podle generálního sekretáře inkvizice v letech 1789 až 1801, Juana Antonia Llorente, bylo mezi roky 1480 a 1808 odsouzeno k smrti 31 912 lidí. Philip Schaff uvádí ve své knize History of the Christian Church 8 800 obětí upálených během Torquemadových 18 let vykonávání úřadu.


Římská inkvizice

Papež Pavel III. ustanovil roku 1542 pod názvem Svatá kongregace obecné inkvizice stálou kongregaci kardinálů, která se měla starat o integritu víry a zkoumat chybné a falešné nauky.

Obžalovaný byl vyslýchán vždy v přítomnosti dvou svědků a bylo mu předloženo shrnutí obžaloby. Závěry inkvizice se recitovaly před publikem a kajícník odpřísáhl na kolenou s rukou položenou na Bibli. Rozsah trestů se pohyboval od návštěvy kostela přes pouti, nesení kříže, vězení, a pokud obviněný nechtěl přísahat, až k popravě. Poprava se uskutečňovala upálením u kůlu a pokud obviněný zemřel před koncem procesu, byly jeho ostatky exhumovány a spáleny. Poprava a doživotní vězení byly vždy spojeny s konfiskací majetku odsouzeného.

________________________________________________________________________________

Čarodějnické procesy

Čarodějnickými procesy se rozumí světské a církevní trestní jednání proti čarodějnicím a čarodějům (kouzelníkům). Jedná se o historický jev, který trval od 15. do 18. století, prováděný jak katolickými, tak protestantskými vrchnostmi.

Čarodějnictví nezřídka řešilo politické nepřátelství, osobní nenávist apod.

Novější vědecké bádání spatřuje ve výbuchu běsnění vůči čarodějnicím v 15. století nepřímý důkaz pro hluboké sociální konflikty. Někteří se také domnívají, že vrchnost ve snaze nedopřát prostým lidem více svobody posunula sociální střety na rovinu degradace náboženství a víry, na pověru a tmářství.

Oběti štvaní lze těžko spočítat. Roku 1595 se lotrinský generální zástupce Nicolas Remy chlubí ve svém Daemonolatriu, že poslal na hranici více než 800 odsouzených (stejně tolik lidí však mohlo prchnout a 15 jich spáchalo před rozsudkem sebevraždu). Ve Fuldě nechal Baltasar Ross popravit během tří let více než 700 domnělých čarodějnic. Čarodějnické blouznění si mezi lety 1484 a 1728 vyžádalo přes 300 tisíc lidských životů, někteří autoři však docházejí k daleko vyšším číslům.

Obrázek

Procesy v českých zemích

Čarodějnické procesy byly v českých zemích ojedinělé. Jediným územím, které významněji postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko s převládajícím německým obyvatelstvem, které sousedilo se Slezskem; odtud na naše území pronikala pověra o moci čarodějnic. Během 17. století zde bylo upáleno asi dvě stě lidí. Známý je případ Jindřicha Bobliga z Edelstadtu, který, podobně jako několik dalších osob, zneužil svého postavení světského soudce a vynucoval torturou doznání ke smyšleným zločinům. Šumperský děkan Kryštof Alois Lautner vystoupil jakožto zástupce církve na obranu čarodějnic, avšak sám roku 1685 skončil na hranici. Velmi negativní roli v celém případu ovšem sehrál Lautnerův představený, olomoucký biskup Karel II. z Lichtenstein-Castelkornu, který Lautnera Bobligovi vydal. K posledním procesům došlo v Šumperku roku 1696. Tyto procesy zachycuje též známý historický román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, podle něhož byl natočen stejnojmenný film.


_______________________________________________________________________________


Desátek

Označuje původně zhruba desetiprocentní daň placenou náboženské (např. kostelu, chrámu, církvi) či světské (král, lenní pán) instituci nebo starověkému božstvu. Tato povinnost byla běžná v mnoha starověkých kulturách a to přes celý středověk až do raného novověku.


Desátky v Bibli

Desátky před vydáním Mojžíšova zákona

Poprvé se pojem desátku objevuje v příběhu, kdy Abrahám obětuje králi a knězi Melchisedechovi desetinu ze všeho. Tento desátek zaplacený z loupeže ve válce však nebyl spojen s žádným slibem Božího požehnání. Za zmínku stojí také skutečnost, že Melchisedech dostal od Abraháma pouze 10 % ale téměř 90 % z kořisti vrátil Abrahám sodomskému králi.
Druhá zmínka o desátcích v Bibli je spojena s Jákobem, který za splnění několika svých podmínek slíbil Bohu odvedení desátku. Příběh však postrádá jakoukoliv zmínku o tom, komu Jákob svůj desátek nakonec dal.


Desátky v Mojžíšově zákoně

Teprve Mojžíšův zákon přikázal židům závazně dávat desátky a jejich praktikování spojil s požehnáním. Izraelité odváděli tři rozdílné druhy desátků.


Desátky v Novém zákoně

Učení Pána Ježíše Krista o desátcích lze shrnout do těchto závěrů:

Ježíš mluvil o desátcích jen v souvislosti s farizeji a jednou i se zákoníky.
Ježíš nezrušil ustanovení, že desátky má jíst levijec, obětující a jeho dům, sirotek, vdova a cizinec.
Ježíš v Mt 23,23 hovoří o desátcích z rostlin. Židé totiž v souladu se Zákonem dávali desátky v naturáliích. Již více než 6. století židé znali a používali peníze, avšak Ježíš ani slovem nezměnil obsah desátků z naturálií na peníze.
Ježíš své učedníky nikdy nenapomenul, že nedávají desátky. (Učedníci ani nemohli dávat desátky, protože nepracovali na poli, když následovali Ježíše.)
Ježíš učedníky nikdy neučil z proroctví Malachiáše, že jim hrozí prokletí, nebudou-li dávat desátky.
Ježíš nikdy neučil o desátcích jako o předzákonním skutku, který by zůstával v platnosti pro křesťany. Právě naopak, Ježíš hovoří v Mt 23,23 o desátcích jako o skutku zákona Mojžíšova.
Ježíš nepřikázal křesťanům dávat desátky.
Ježíš byl sám tesař a proto neodváděl žádné desátky.
Ježíš neřekl nic o tom, že desátky mají být dávány křesťanským apoštolům, kazatelům a starším.
Pán Ježíš neslibuje ani nepřipomíná žádné požehnání spojené s desátky.



Desátky v křesťanství

Zavedení desátků do církve

Prvním, kdo z vlastní iniciativy zavedl křesťanské desátky, byl až sv. Severinus ve 2 polovině 5.století. Všechny desátky dával chudým a potřebným. Desátky byly uzákoněny závazně teprve na synodě v Mâcon (dnešní východní Francie) v roce 585, kde bylo doporučeno desátky odvádět do biskupovy pokladnice. Povinným se stává desátek v církvi teprve v raném středověku. V době Karla Velikého byl desátek stanoven zákonem a z hlediska kanonického práva jej uzákoňuje Decretum Gratiani z roku 1140. Rolníci museli odvádět během středověku desátý díl své úrody, řemeslníci desetinu své produkce. K úschově desátků sloužily v Evropě tzv. desátkové stodoly, které byly zbudovány ve vesnicích a které představovaly po kostele největší stavbu vesnice. Na podporu provozu kostela či kláštera mohly být zakoupeny či darovány celé vesnice.


Problémy s desátky

Nemilosrdně církví zaváděný desátek v Evropě v mnoha zemích vyvolal odpor, ba krvavé války. Bouřili se hlavně svobodní sedláci; například v Jutsku zabili kvůli desátkům roku 1086 dánského krále Knuta Svatého a ještě koncem 12. století - za arcibiskupa Absalona - povstali kvůli desátku Skaňané.“


Zrušení povinných desátků

Po reformaci byly desátky zestátněny (zrušeny byly v průběhu 19. století) v reformovaných částech Švýcarska, kde stát převzal odpovědnost za financování církví. To samé platí i pro skandinávské země za vlády Kristiána III. Dánského. Vydáním zákona povinné církevní desátky odstranila jako první Francie v r. 1789, dále Švýcarsko v r. 1798, Mexiko v r. 1833, Portugalsko v roce 1834 a Španělsko v r. 1837, Kolumbie v r. 1851, Skotsko v r. 1871, Polsko a Chile v druhé polovině 19. století, Bosna v r. 1876. V Čechách byl první vlaštovkou zákon z roku 1755, jímž císařovna Marie Terezie zbavila včelařství od placení desátku. Všechny desátky pak v Čechách (i v celém Rakousko-Uhersku) zrušil teprve „Zákon o zrušení poddanských a feudálních povinností“ ze 7. září 1848.

V mnoha případech bylo zrušení desátků spojeno s povinností zaplatit výkupné, které někdy vedlo k zadlužení rolníků. Přesto zrušení církevních desátků přijala většina obyvatel zemí s nadšením, neboť díky jejich odstranění se snížila chudoba prostých lidí.

Obrázek

Desátky v dnešních církvích a sektách

V peněžním (tj. biblicky neobhajitelném) smyslu desátky dnes vybírají v ČR např.:

Církev Křesťanská společenství
Mormoni
Apoštolská církev
Bratrská jednota baptistů
Adventisté sedmého dne
Evangelická církev metodistická
Novoapoštolská církev.
Pravoslavná církev československá

Naproti tomu tyto církve desátky nevybírají:

Církev římskokatolická
Církev řeckokatolická
Českobratrská církev evangelická
Federace židovských obcí v České republice
Jednota bratrská
Křesťanské sbory
Náboženská společnost československých unitářů
Slezská církev evangelická augsburského vyznání
Slovenská evangelická církev augsburského vyznání
Starokatolická církev
Církev Československá husitská
Náboženská společnost Svědků Jehovových
Církev Bratrská

Pokud se podíváme na otázku financování církví a náboženských společností v ČR tak tvoří výjimku pouze :

Křesťanské sbory
Církev Křesťanská společenství
Náboženská společnost Svědků Jehovových
Novoapoštolská církev
Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů (mormoni)

Tyto církve jsou zcela soběstačné a nejsou státem financovány. Provoz ostatních církví je nadále v různé míře dotován z daní všech poplatníků, tedy i těch, kteří k dané církvi nepřísluší.



Přenesený význam

V moderním českém úzu se pojmu desátek začalo používat přeneseně, pro úplatek ve výši 10 % ceny veřejné zakázky, který dodavatel (typicky vítěz výběrového řízení) zaplatí příslušnému úředníkovi za její zprostředkování. Systém desátků je obvyklý např. mezi stavebními firmami, dodavateli počítačové techniky a u dalších, veřejným sektorem často nakupovaných dodávek.

Boj proti tomuto systému korupce je velmi obtížný, protože desátek platí i ten, kdo ve výběrovém řízení zvítězil legálně, a prověrka nemůže v takovém případě korupční jednání odhalit. Účinným prostředkem by mohla být povinná majetková přiznání všech státních zaměstnanců.




Zdroj: http://cs.wikipedia.org

_________________
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ (Jan Werich)


Nahoru
 Profil  
 
 Předmět příspěvku: Re: Dějiny církve
PříspěvekNapsal: pát 11. říj 2013 19:05:56 
Offline
Ovce
Ovce
Uživatelský avatar

Registrován: ned 06. říj 2013 22:35:46
Příspěvky: 333
Pro ty, kteří ještě ten film neviděli, doporučuji shlédnout GOYOVY PŘÍZRAKY. Jsou v něm velice věrně zachycena fakta z historie o působení církve na společnost.

_________________
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ (Jan Werich)


Nahoru
 Profil  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 2 ] 

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron
Založeno na phpBB® Forum Software © phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz